Nočníky

V muzeu si prohlédnete téměř 1 800 nočníků, od obyčejných až po ty, které svým dekorem připomínají spíš přepychové polévkové mísy a omáčníky. 

Unikátní kolekci tvoří solitérní exponáty s popisem původu a svou historií. Zajímavými předměty jsou i nočníky hotelové a lodní, které byly vyráběny v malých sériích pro zadavatele, dámské nočníky bourdaloue, pánské a dámské urinály, chlapecké nočníky, francouzské svatební nočníky, které sloužily pouze k přípravě sladkého svatebního pokrmu, propagandistické nočníky s podobiznami nenáviděných vládců i žertovné dárky s legračními obrázky a nápisy, dokonce s hracím strojkem.

Nočníky bývají nejčastěji kruhového, někdy mnohohranného tvaru, bez víka nebo s víkem, většinou s jedním uchem, ale vyskytují se i s více držadly, nejrůznějších dekorů – plastické tlačené, malované, v pozdějších obdobích se používaly sítotiskové obtisky pod glazurou i nad ní. Drahé kusy mívaly krabici na uložení či přepravu, v pokojích byly ukládány pod postel. Pokud měly být skryté v interiéru, schovávaly se v nočním stolku nebo ve speciálně vyrobených komodách a židlích.

Nočníky se vyráběly z rozličných materiálů: dřevo, pálená hlína, bělnina, porcelán, kovy – cín, stříbro, zlato, měď, později hliník, ve 20. stol. ze smaltovaných plechů, což se ukázalo být nevhodné, protože se snadno otloukly a v poškozených místech se držely bakterie. Dnes jsou z hygienických důvodů nočníky i urinály vyráběny z nerezové oceli, skla nebo umělé hmoty.

V současnosti nacházejí nočníky uplatnění v nemocnicích, dále se využívají pro nemohoucí lidi a pro děti, které na nich trénují chození na záchod. Do poloviny 20. století byly běžně používány v domácnostech, kde je nahradily splachovací záchody. Dodnes se používají ve venkovských oblastech některých zemí, jako je např. Čína.

1. Bourdaloue

Dámský nočník, nejčastěji oválného či elipsového tvaru, někdy v přední části vyšší, a s jednoduchým uchem, připomíná omáčník, z jehož tvaru zřejmě vznikl.

Název získal po francouzském jezuitovi, otci Louisi Bourdaloueovi (Bourges 20. 8. 1632 – Paříž 13. 5. 1704), který se proslavil svým zvučným hlasem a poutavým projevem.  Od roku 1670 Bourdaloue často kázal na dvoře Ludvíka XIV. Jeho kázání byla tak dlouhá, že je jeho obdivovatelé museli opouštět kvůli toaletě. Proto si dámy začaly pod sukněmi nosit nejdříve omáčníky a následně nočníky podobného tvaru, do kterých mohly vykonat potřebu v podřepu i ve stoje. Služky pak diskrétně nádoby vyprazdňovaly. Materiály se také různily – porcelán, keramika, stříbro, cín, vzácně i impregnovaná kůže, smaltovaný plech. Nádoby pak byly čistě bílé i krásně dekorované, např. i plastickým dekorem kytiček a ptáčků (Drážďanský porcelán), některé měly na dně zrcátko… Ukládaly se do speciálních kufříků nebo do nočních stolků, v baroku se nosily pod sukní.

2. Urinační nádoby

Zatímco bourdaloue je mezinárodním názvem, u urinačních nádob se používají názvy národní. V Česku je to například „bažant“, v Itálii „papoušek“ (pappagallo) a v Rusku „kachna“ (utka), Francouzi nazývají tuto láhev „Pistolet“. Možná byl název odvozen od slov „la pistole“ (zbraň), resp. „le pistolet“ (malá zbraň) vzniklých dle jména toskánského města Pistoia, které bylo proslulé puškaři. Pravděpodobněji je ale výraz odvozen z německého slova „pistole“, který byl převzat z českého názvu ruční palné zbraně „píšťala“, používané v 15. století husity.

Urinační nádoba pro dámy, do které se vykonává potřeba ve stoje i vleže, má tvar láhve s rozšířeným hrdlem. To anatomicky kopíruje tvar partie těla, ke které má co nejvíce přilnout a zamezit tím úniku moči mimo nádobu. Existují různé tvary, ale na rozdíl od urinálu pánského jsou v anatomii žen rozdíly (vulva a ochlupení), proto nebyl tvar hrdla pokaždé dokonalý.

Urinační nádoba pro pány má stejný tvar láhve s hrdlem, avšak urinace je pro pány technicky snazší. Proto je okraj hrdla jen kruhový, ale např. asijské urinály mívají i hranatý. Muži do něj umožňuje zavést penis a tím je zabráněno úniku moči mimo nádobu.

3. Podložní mísy
Staří Římané používali tyto tvary nejčastěji, znali je pod názvy Pisspötte, matella. U pacientů upoutaných na lůžko se používají i dnes, a sice téměř ve stejných tvarech.

Mají nešikovný tvar kvůli rozlití obsahu, protože jsou široké a mělké. Proto mají často horní okraj tvarovaný tak, aby nedošlo k náhodnému vylití a zároveň nádoba nepůsobila otlaky a modřiny. Některé nádoby se pro svůj tvar nedají zcela vyprázdnit, proto jsou opatřeny bočním vývodem, který zároveň slouží jako rukojeť pro zastrčení nádoby pod ležícího pacienta. V Česku se podložní míse říká nejčastěji „gramofon“ a v zahraničí „postelová pánev“.