+420 778 475 499, Michalská 1, 110 00 Praha 1, Zavřeno (10-18)

Historie toalet

Minojská kultura 3000 př. n l.

Dle dostupných pramenů musíme za nejstarší civilizací, která uměla řešit problematiku záchodů dojít až k Egejskému moři. Civilizace, dnes zvaná jako minojská, si uměla před 3 tis. lety př. n. l. s tímto problémem poradit. Palácový soubor měl kromě spousty místností i koupelny s teplovzdušným vytápěním, přepychové vany a vedle nich odvodňované klozety. Díky dostatku vody ve studních byly v podlahách odtoky, které končily mimo obytné místnosti.

Indie 2400 př. n l.

Za další civilizací se vydáme do Indie kolem 2400 př.n.l., kde v údolí Indu v troskách města Mohendžo-daro je skryto něco tak nevídaného, jako jsou splachovací záchody. Všechna města byla stavěna na základě stejných prvků. Rovné třídy byly až 10 metrů široké, zdi jedno či dvoupatrových domů neměly do ulic okna. Dvory, ve kterých se soustřeďoval život, byly dlážděné z cihel. V patrech se nacházely koupelny a záchody, odpad vedl do ústředních kanálů na hlavní ulici. Kanály byly hluboké asi 0,5 metru, kryty cihelnými deskami nebo konzolovitou klenbou (kulatou neznali, tu vynalezli až Babyloňané). Uprostřed kanálu byl navíc vyhlouben odvodní žlábek. Předpokládá se, že v jejich době byly hlavními budovami záchody a lázně. Bohužel, civilizace Ariů, která obsadila jejich území asi 1500 až 800 př.n.l. většinu kanálů zničila, protože jim jako pastevcům překážely. V jejich písni se zpívá: „Osvobodil řeky, prorazil útroby řekám“.

Egypt

Zastavíme se dále v Egyptě. Bohužel musíme přiznat, že máme více informací o architektuře a faraonech, než o běžném životě obyčejných lidí. Faraon a jeho rodina žili v paláci, kde byly u ložnic i šatny a lázně. Záchody měly bezesparou podlahu (zcela jistě z důvodu hygienického), místnosti byly větrány uzkými okénky pod římsou, aby byly chráněny před sluncem. Jádrem záchodu byly dvě kamenné desky, které tvořily sedadlo v podobě klíčové dírky. Mezi nimi byla umístěna nádoba naplněná pískem. Něco podobného dáváme dnes my kočičkám. V noci se v ložnicích používaly přenosné dřevěné stolice – sedací nábytek ve tvaru truhly či křesla s kruhovým výřezem v sedáku a pod ním umístěnou nádobou na tělesný odpad dal název této potřebě – stolice. V obou případech to byly takzvané suché záchody. V Egyptě byla voda pro většinu obyvatel vzácná. Nádoby se po potřebě vysypaly a o likvidaci se postaral horký vzduch a vítr. Faraoni měli tyto nádoby i ve svých hrobkách.

Řecko

Ve starém Řecku byla ve středu dvorců malá cisterna na dešťovou vodu, studna a hromada hnoje, u které byl ustájen dobytek, koně, mezci a drůbež. U hnojiště bývala stavbička sloužící k vyprázdnění lidí. Chudými i bohatými byla v noci běžně užívána nádoba nazývaná amida, která byla v místnostech. Vyspělá antická města měla i samostatné záchody, místnosti nazývané alfedrony, ve kterých byly umístěny tyto přenosné nádoby. Jejich obsah se vyhazoval na hnojiště.

Recko-vaza_na_curani.m

Etruskové – předchůdci Římanů

Říši plně kanalizovanou měli Etruskové. Použitím materiálů rozlišili potrubí na tufové kanalizační a terakotové vodovodní. Kanalizační síť, do které byla svedena odpadní i dešťová voda končila v Tibeře. Eturii se také říkalo Tuscania, z čehož se vyvinulo dnešní Toskánsko. etruskove

Řím

Římané pak navázali na jejich prostorný kanál Cloaca maxima, ve své podstatě vlastně tunel, kterým projel naložený žebřiňák. Není ale pravda, že každý dům by měl své mramorové WC. To bylo jen v nejbohatší čtvrti města na hlavní třídě. Svislé kanalizační potrubí ještě vynalezeno nebylo, tento objev náleží až novověku. Proto museli všichni sestupovat do přízemí na nejbližší veřejný záchod a pro vodu do kašny. Aby lidé nemuseli v noci chodit daleko, opět se využívaly noční vázy (odtud slovo nočník), které se ráno vylévaly do domácí žumpy nebo z oken. V nejbohatších domech se stavěly záchody, stejně tak jako lázně, v blízkosti kuchyně, aby byla po ruce teplá voda. Místo toaletního papíru se užívala nádoba s octovou vodou a houbou na tyči. V Římě se koupelně a záchodu říkalo lavatrina, odtud vznikl nám dobře známý název latrína.

V téže době se odpad začal i využívat. Shromažďoval se v kádi na dvoře, nazývané dolium. Tuhé odpady se po vyhnití používaly jako hnojivo. Moč se nechala 10 dnů odstát, pak se smíchala se sírou, křídou a někdy i popelem. V takto vytvořené směsi se pralo prádlo. Mýdlo v té době ještě známo nebylo.

Římská říše, která zde byla zhruba 1200 let (od Romula a Rema 753 př.nl.l., přes rozpad na Východořímskou a Západořímskou říši 330 n.l., až do definitivního rozpadu 476 n.l.) , si samozřejmě nemohla zachovat stejnou úroveň opatření zabezpečujících čistotu a hygienu po celou dobu jejího trvání. To, co bylo zprvu doménou Římanů, jako divadla, lázně a veřejné záchodky, se postupem času zanedbávalo. Zpočátku bohatý Řím pod heslem „chléb a hry“ umožňoval lidem návštěvu všech těchto zařízení zdarma, dokonce platil kolem 400 obecních zaměstnanců, kteří se starali o kanalizaci. Jak Řím chudl, zaměstnanci zmizeli a záchodky pustly.

Císař Verpasianus byl první v historii, kdo zavedl poplatek za užívání veřejných záchodů. Byl to ale takový vydřiduch, že tento zákon rozšířil i na osly kálející na ulici.

Jiný vládce - Hadrián si na svém letním sídle nechal vybudovat záchod s osmi sedadly v půlkruhu, každé mělo svůj odpad do kanálu. Zde trávil s návštěvami příjemné podvečery.

Latrína pro více osob byla v té době obvyklá. Ve vojenských táborech se stavěly záchody i pro dvacet osob. Vojáci usedali na dlouhé dřevěné lavice, umístěné nad hlubokou stoku. Splachování zajišťoval vodojem, nebo kamenná cisterna s dešťovou vodou.

Po pádu Římské říše byly záchodky z bezpečnostních důvodů zasypány. Jejich zbytky byly objeveny až koncem 18. století.

Rim_rimska_vojenska_toaleta

 Středověk

Nástupem středověku se hygiena přestala významně řešit. Na záchody se na několik staletí zapomnělo, lidé se přiblížili svému hospodářskému zvířectvu. Začali chodit do přírody, do chléva, nebo na dvůr ke hnojišti. Dvorce na vyšší úrovni měly u hnojiště vystavěný malý dřevěný domeček. V noci se chodilo do nočníků zastrčených pod postelí, které se ráno vylévaly na hnojiště. Nočníky se vyráběly z kameniny a hrnčiny, pro panstvo i krásně prolamované a zdobené, mohly být i kovové, mosazné, pozlacené, s využitím jakékoliv dekorační techniky, v té době již známé.

Hrady a tvrze na tom byly lépe. Pro panstvo byly budovány kamenné záchody nazývané prevéty, které byly předsazeny v arkýři na krakorcích na obvodové zdi domu. Odpad padal do hradního příkopu. Věta „Dále, od hradu dále“  vznikla právě z obavy pádu něčeho na hlavu a pro zápach v této zóně. Velikou nevýhodou bylo to, že na sedícího zespod foukalo, takže si asi raději moc dlouho neposeděl. Název pro prevét vznikl z latinského privateum, označující privátní záležitost. Časem si toto slovo lidé upravili na prevít, ze kterého pro změnu vznikla nadávka. Do odpadní jámy či příkopu se házelo vše, co už nebylo potřeba. Dnes jsou právě tato místa archeologicky nejcennější. Často se v nich nalezne spousta zajímavých předmětů a podle vrstvy, ve které jsou objeveny, je lze i dobře datovat.

Nárůst obyvatelstva a zanedbání hygieny ve sředověku znamená pro lidstvo začátek nerovných bojů s epidemiemi moru, cholery a fyfu. Umíralo se i na úplavici. Až po několika staletích, návratem k důkladné očistě těla a uvážlivému nakládání s odpady se podařilo je vymýtit. Co ale platí dnes v Evropě, zdaleka neplatí v celém světě.

prevet-Karlstejn_rez_Trebotov_m

prevét na hradě Karlštejn prevét – stavební řez torzo prevétu na tvrzi Třebotov

Renesance

V renesanci zůstalo mezi obyčejným lidem většinou vše při starém. Lidé stále chodili do dřevěných domečků vedle hnojišť a hospodářských budov, žumpa se dělala zřídka. V oblibě byly hlavně přenosné a cestovní truhlové stolice, záchodová křesla a nočníky. Měšťané vylévali obsah nádob z oken na ulici, kterou spláchnul až déšť. V některých městech byli lidé povinni nosit exkrementy do sudů či jímek na ně určených. Kamenné suché záchody se už stavěly i v měšťanských domech, do pater nad sebe, každý měl vyzděný svůj kamenný svod končící ve společné prosakovací jímce. Vznikaly i veřejné záchody, nejčastěji stavěné jeden vedle druhého na městských hradbách tak, aby obyvatelstvo konalo potřebu za hradbu ven z města. Ulice byly ale stále čím dál víc zaneřáděné rozličným odpadem. Lidé ho vynášeli na ulici před dům, nebo na odvod nečistot a dešťové vody ze dvora používali dřevěné potrubí končící na ulici. Podél domů se hloubily srouhy a dělala dřevěná koryta, kterými při dešti nečistoty odtékaly samospádem až do řeky, která je odnesla. Ženy nosily boty na vysoké podrážce, aby byly alespoň o kousek výš a nebrodily se v tom marastu. Inspirací jim byly boty antických herců, které byly  používány pro zvýšení postavy.

Renesance-_renesancni_spaliky_u_bot Renesance_renesancni_spaliky_bot_detail 

353._Machu_PicchuTak jako Kryštof Kolumbus vstoupil na kontinent Severní Ameriky, Fernando Kortéz  objevil roku 1519 Jižní Ameriku s kulturou Aztéků. Španělského krále a římského císaře Karla V. informoval o existenci záchodů splachovaných vodou a neustále mytých. Další výpravy do oblasti kmene Inků (území Ekvádoru, Peru, Čile a Bolívie) to potvrdily. Pro množství zlata byla spousta předmětů včetně přenosných stolic, záchodů, ale i potrubí v domě vládce Inky vyrobena z tohoto materiálu. Na peruánské Machu Picchu – bájné pevnosti Inků jsou dodnes zachovány kamenné strouhy, ve kterých dříve proudila rozvedená voda pro 200 domů a 300 terasových políček. Zlato zmizelo, jen v troskách domu posvátného Inky je zbytek záchodu – díra v podlaze.

Nesmíme zapomenout, že je renesance také dobou objevů. Důležitým mezníkem ve vývoji záchodů se stává rok 1596, kdy navrhuje a sestavuje sir John Harrington královně Alžbětě první water-closet. Byl sestrojen z nádržky na vodu, vypouštěcí trubky, prkenného sedátka, trubky z nádržky, odpadu a výtoku do žumpy. Voda se dovnitř vpouštěla ventilem a tryskala tak důmyslně, aby omyla celou plochu. Roku 1617 ho však už v jejím domě nedaleko anglického Bathu nenalezneme. Na svých cestách Alžběta používala truhlovou cestovní stolici ve tvaru lodního kufru. Tento typ předmětu byl beze sporu používán od počátku cestování nejvyšších vrstev pravděpodobně od starého Říma.

Harington Hanington_2

Manýrismus

Rudolf_ii.Rudolf II. s odpady také nic neudělal. Tento mecenáš umělců, vědců a alchymistů měl sice snahu vyrobit z exkrementů zlato, možná se tak chtěl zbavit problému s hromadami v pražských ulicích, ale bohužel, pokusy ho k výsledku nedovedly. Jaká škoda, mohli jsme se dnes všichni do jednoho topit ve svém vlastním zlatě. Jedinou radost z toho mohli mít jen konšelé Slavata a Martinic, kteří díky měkkému dopadu přežili roku 1618 defenestraci.

Stejné problémy měla všechna města. O úrovni jejich obyvatel svědčí i text ze společenského rádce z roku 1629: „ Utíraje nos, netrub jako na trumpetu, nosu prsty nevrtej, před jinými blechy nebij, z okna na ulici neplij“.

Suché záchody se staví v domech, hostincích, školách, úřadech, dělají se pod nimi jímky. V měšťanských domech jsou umisťovány vedle ložnic, nebo do schodišť, kde je každý najde. Ve školách naopak do nejzazší místnosti nazývané „zadní pokoj“, což bylo mnohem hygieničtější. Vzduch v domech to tak či tak poznamenalo. Lepší bylo stále stavět domečky mimo hlavní budovy, v domech používat stolice a nočníky.

Baroko

Baroko-_pristavba_s_jimkou_tvrz_TrebotovV Praze se přikazuje odstranit dřevěné potrubí z dvorů ústících do ulic. Vzniká nová živnost, kterou do té doby vykonávali jen vězni a rasové – čističi struh v městských prostorách.

Církev staví a přestavuje spoustu kostelů, konventů, opatských rezidencí a far. Z této doby máme již zachováno mnoho přístaveb, ve kterých jsou umístěny záchody. Opět suché, i v několika patrech nad sebou, záchody jsou většinou dřevěné s dřevěným poklopem bránícím zápachu.

Nadále jsou používány stolice. Například francouzský král Ludvík XIV. nikdy na záchod nechodil a používal jen svou stolici, stejně tak jeho syn a vnuk. Ludvík XV. na stolici udílel i audience. Ludvík XVI. zase nechal vybudovat své nastávající Marii Antoinettě pro chvíle před korunovací v Remešské katedrále budoir se splachovacím záchodem. Král sám si držel dva služebné, výhradně šlechtice, kteří směli každé ráno vynést jeho stolici se stolicí. Ve Versailles nebyly žádné záchody a žumpy, proto zde bylo stále voňavo. Naopak Paříž byla na tom stejně jako Praha.

V Praze roku 1556 získali jezuité budovu bývalého dominikánského konventu Klementinum, přestavili ho a vybudovali první kanalizaci - klenutou stoku, která ústila do nedaleké Vltavy. Proplachována byla z kašny v nádvoří. Pražští čističi stále uklízeli odpady, které lidé vyhazovali na ulice před domy. Pokud měly domy žumpu, vyvážela se v noci.

Klasicismus

Skutečné WC s protizápachovým uzávěrem – sifonem a řetízkem na splachování, vynalezl londýnský hodinář Alexander Cumming roku 1775. V londýnském muzeu je zachován jeho výrobek z roku 1790.  Zařízení bylo velice luxusní, proto i měšťanstvo dále používalo záchodové stolice a nočníky, které se pomalu šířily i do nižších vrstev. Královna Viktorie I. byla vynálezem tak nadšena, že si ho hned po usednutí na trůn roku 1837 nechala instalovat i do svého salonního vlaku.

Klasicismus_WC_z_r.1775_Alexandera_Cumminga Klasicismus_WC_z_r.1775_Alexandera_Cumminga_2

Roku 1791 začaly práce na pražské kanalizační soustavě, kterou navrhl profesor budoucí České techniky Antonín Herget a výstavbu dokončil nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek. Hlavní prostor, kde se kanalizační větve stýkaly je pod Staroměstským náměstím. Radní byli na stavbu tak pyšní, že všechny návštěvy vodili do této stoky. Dnes se dá do těchto míst vstoupit na exkursi s Pražskou informační službou. Kde byla kanalizace, zmizely žumpy a přestaly jezdit vozy s bečkami. Potrubí ústila přímo do Vltavy na 35 místech, čistička ještě vynalezena nebyla, takže možnosti nákazy z vody moc neubylo. Tam, kde kanalizace nebyla, jezdily každý večer sběrné vozy a zvonem upozorňovaly, aby do nich lidé přišli vylít obsahy nádob ten den naplněných.

V parcích a zahradách se stavěly soliterní klasicistně-romantické stavbičky záchodů, aby panstvo nemuselo spěchat za úlevou do vzdálených domů. Ideální bylo, když odpad skončil v potůčku, nad kterým byl domeček postaven.

Ve Vídni ještě roku 1800 veřejné záchodky neexistovaly. Toho se chopili místní podnikavci. Na centrální místa v ulicích stavěli dřevěné kádě s kruhovým otvorem přikrytým poklopem. Na sobě měli velký plášť a za dva krejcary jím přikryli zájemce, aby v intimitě vykonal potřebu.

Suché záchody se stavěly stále v přízemích při obytných domech, nebo na dvoře nad žumpou. V jednom přístavku jich mohlo být i více vedle sebe. Každý měl svůj poklop, ale různý průměr kruhového otvoru podle toho, kdo měl usednout. Největší pro muže, menší pro ženu, nejmenší pro dítě. Na tržištích byly také vícečetné záchodky a obvykle na ně lidé usedali současně. Například v Anglii na tržišti blízko Belfastu byl v provozu ještě v roce 1937.

Biedermaier a celé 19. století

Po skončení napoleonských válek roku 1815 nastaly v celé Evropě veliké změny. Zlom feudální společnosti znamenal pro měšťanstvo přiblížení se ke šlechtě. Vytvářel se nový styl interiérů a rostly nároky na hygienu. Vznikaly nové typy nábytku, jako dámské a pánské toaletky, holící a mycí stolky, plivátka. Přenosné klozety se masově rozšířily, zabudovávaly se do truhel, židlí, křesel, nočníky se schovávaly do rozličných skříněk. A hurá – právě se objevil v prodeji i první „WC paper“. Tenké hedvábné papírky byly složeny jako knížka, probité hřebíkem a mohly se i zavěsit na stěnu. Co že se používalo do té doby? Speciální mech a jemné textilie. Je nám jasné, pro jakou vrstvu byl který materiál.

Biedermayer_Hrad_13Na Pražském hradě se používaly například sedačky s odklápěcím víkem na elegantně prohnutých čtyřech nožkách, uvnitř s vyjímatelnou porcelánovou nádobou a prostorem na hygienické nezbytnosti. Sedák byl očalouněn kůží, stejně tak jako protizápachový poklop utěsňující kruhový otvor. Dnes jsou vystavovány dva exponáty, ale ani tyto nemají původní keramiku. Je trochu zarážející, že kurátor výstavy dovolí do jednoho vložit plechovou žardinieru na květiny a do druhého keramický květináč.

Roku 1815 byl ve Vídni otevřen palác Apollosal, předchůdce pražského Obecního domu. Palác pro několik tisíc lidí měl jen 13 záchodů. V rozličných místech ohraničených plentami a paravány byla stálá služba se spoustou nočníků, které chodila vylévat do žumpy. Ale například dům ruského velvyslance ve Vídni již měl záchod s tekoucí vodou doplňovanou do nádržky a dokonce i příruční knihovnu.

Ve Vídni se první záchodek objevil až roku 1850. Byl pojízdný a sloužil trhovcům. Po skončení trhu se odvezl a vyčistil, aby se ráno mohl zase přivézt.

Císař Franišek Josef I. také neměl rád novinky a raději používal stolici. K vybudování splachovacího záchodu ho přesvědčil až jeho komorník.

Rozvoj továren v období průmyslové revoluce přivádí do měst spoustu lidí za prací. Pro ně se staví nájemní domy, kde jsou již kladeny nároky na hygienu. Záchody se staví pro každé patro na koncích otevřených pavlačí, aby nebyly tak cítit.

Záchody se dělají ve vlacích, na lodích, v různých veřejných prostorách.

Roku 1870 Thomas William Twyford vytvořil první bezuzávěrovou jednodílnou záchodovou mísu z porcelánu. Prvním výrobcem a designérem tohoto zařízení byl
Mr. George Jannigs. Jeho mísy měly překrásné tvary a  dekory.

DSCN0892 Biedermayer_-_Twyford_WC DSCN0891

20. století

Na přelomu století se stále záchodové mísy inovovaly. Mezi léty 1900 a 1932 bylo podáno zhruba 350 patentových návrhů. Jen dva vynálezci uspěli, pánové Charles Neff a Robert Frame, jejichž výrobek se stal později normou.

Lidé ale nezanevřeli ani na záchodové židle, stolice a nočníky. Většinou z důvodu finanční nedostupnosti pořízení WC a zavedení vodovodu do domu.

21. století

P2190015Dnes nás kadibudky pobaví, ale když nic jiného není na obzoru, také usedneme. Jako třeba na tu, která se nabízí turistům v Africké Keni.

Klozetová křesla se v současné době uplatňují v nemocnicích, kde by pacienti na vzdálenější toaletu nedošli. Pro malé děti je nočník každodenní potřebou. Všechny tyto předměty, samozřejmě v modernější podobě, mají stále svůj význam a jsou součástí našeho běžného života.

Čisté místnůstky s pohodlnými záchody jsou lidem k dispozici vlastně posledních sto let. Je až s podivem, kolik chytrých hlav se přiznává, že se jim v tomto prostoru nejlépe přemýšlí a tvoří. Najdeme je mezi vědci, spisovateli, hudebníky… Možná právě tohle prostředí má vliv na to, že jde svět tak rychle dopředu.

Partnerské weby

Reality Prague  Svatební holubí